Itálie

Celkem cca 0,9 milionu ha vinic, Roční produkce cca 55 milionů hl

Hlavní oblasti (od severu na jih)

Friuli-Venezia Giulia 
Trentino-Alto Adige
Lombardia
Valle d´Aosta
Piemont (Piedmont)
Veneto
Liguria
Emilia Romagna
Toscana
Marche
Umbria
Lazio
Abruzzo
Sardegna
Molise
Campania
Puglia
Basilicata
Calabria
Sicilia

Historie

Vinná réva (vitis vinifera) přišla do Itálie již v době předřímské, ale její kvalita nebyla - pro nedostatek zkušeností - příliš vysoká. Nejnovější archeologické nálezy svědčí o tom, že v 8. století př.n.l. jako první systematicky šlechtili vinnou révu Etruskové. Lze předpokládat i starší pokusy o pěstování vinné révy, doposud je však nebylo možné prokázat.

Rozvoj pěstování vína nastává s vítězstvím v druhé punské válce, kdy vinařství zažívá obrovský rozkvět. Trsy révy se buď sázely do záhonů a uvazovaly se k podpěrám, nebo se sázely mezi jilmy, které zastávaly stejnou funkci. Pak vinař pouze čekal na dílo přírody, přičemž se ale musel důkladně starat o řádné zavlažování.

Lisování vína se provádělo několikerými způsoby. Vedle nejprimitivnějšího vyšlapávání v kádích nebo jiných nádržích se víno hlavně lisovalo - lis byl stlačován šroubem podobně jako u oliv nebo se mohly hrozny nasypat do žlabu, do něhož jako kyvadlo zapadala patřičně vytvarovaná kláda. Vylisovaná šťáva se nechala vykvasit. Víno se pak uskladňovalo, aby řádně vyzrálo. Některá zvlášť vynikající vína se zapečetila, utěsnila a byla po celá desetiletí přechována pro stoly patricijů. Amfory s vínem mívaly zašpičatěné dno, aby se mohly zapíchnout do písku, nebo měkké půdy.

                 

Výška amfory se velmi různila. Největší amfory dosahovaly až 1,5 m, zatímco jiné měřily sotva 30 cm – nejmenší amfory se nazývaly amphoriskoi (doslova „malé amfory“). Většina amfor měřila kolem 45 cm. U některých variant amfor došlo do značné míry ke standardizaci – například vinná amfora pojala obvykle 39 litrů. Dohromady bylo rozpoznáno okolo 66 různých druhů amfor. Některé amfory také sloužily jako dutá míra o objemu 26,2 litru.

Spolu s expanzí římské říše se do západní a střední Evropy nejen rozšířily vysoce rozvinuté poznatky o pěstování vinné révy a o výrobě vína, ale díky Římanům se obchod s vínem stal i výnosným hospodářským odvětvím. Nejvýznamnější metropolí obchodu s vínem v antickém světě se staly Pompeje, přístavní město u Vesuvu. Po zničení města výbuchem sopky v roce 79 n.l. začala vznikat regionální vinařská střediska v celé říši.

Zatímco Řekové znali podle barvy vína červená, tmavá a bílá, Římané dělení rozvedli ještě na světle a tmavě červené. Co se týče druhů, byla z řeckých vín nejoblíbenější ta z Thasu pro libou vůni, Lesbu, Chiu a Kóu. Za nejlepší italská se považovala caecubské (z jižního Latia), falernské (z kraje mezi Kampánií a Latiem), albské (od města Alba Longa v Itálii), massické (ze svahů Massického pohoří v Kampánii), calenské (podle města Cales v Kampánii), setijské (oblíbené Augustovo, podle vinařského střediska Setium v Latiu), formijské (město Formiae na pobřeží Latia), ale i sabinské, narudlé vejské, surrentské, aminské nebo lukánské. Rovněž pod Vesuvem se pěstovalo kvalitní víno, dnešní Lacrimae Christi. Bohatí Římané dávali přednost starším ročníkům vín, zatímco do mladších se přidávala sádra, vápno, hlína, pryskyřice nebo smůla pro lepší trvanlivost a chuť. Znalci však tyto přísady neuznávali. Zajímavostí je, že se dost často pilo víno smíchané s mořskou vodou, obzvláště víno z Chiu. Římané (stejně jako Řekové) obecně víno ředili teplou či studenou vodou, opak býval považován za barbarský zvyk. Kromě ředěných vín se pila i vína kořeněná (ve funkci dnešních likérů), ovocná, smíšená s vonnými oleji atd.

Pád západořímské říše roku 476 si v Itálii vyžádal v rozsáhlé míře novou orientaci. Nepokoje, které přineslo stěhování národů, nepříznivě ovlivnily všechny činnosti, jejichž předpokladem je usedlý způsob života řady generací. Pěstování vinné révy, zvláště ušlechtilých odrůd a výroba vína ztratily svůj statut lukrativního odvětví hospodářství.

Když byl díky vzestupu ambiciózních obchodních měst Janova, Florencie či Benátek a díky rostoucímu blahobytu jejich obyvatel opět vytvořen trh s ušlechtilými odrůdami, stalo se obchodování s víny z Bordeaux, z Burgundska, od Rýna a od Dunaje výnosným obchodem. Již ve 13. a 14. století se objevilo několik jmen, která jsou se světem vína spojena a která dodnes patří k nejznámějším. Rodina Antinori, která zbohatla obchodováním s hedvábím a rodina Frescobaldi, která financovala výměnu zboží mezi Bordeaux a anglickou korunou a vybírala v Londýně daně pro papeže. Zatímco italští bankéři a obchodníci na dovozech vína dobře vydělávali, upadalo pěstování vinné révy v celé zemi a přežívalo pouze u části většinou extrémně chudého obyvatelstva jako hospodářství existující samo pro sebe. Za záchranu tradice pěstování vinné révy lze v řadě regiónů Itálie vděčit pouze klášterům. Tak to trvalo až do 19. století, než byl v Piemontu a Toskánsku zaznamenán počátek nové éry. Podle francouzského vzoru a za aktivního spolupůsobení francouzských vinařů byly v vyvinuty typy vín jako Barolo, Brunello a Chianti. Přibližně ve stejné době vznikly dodnes slavné italské školy vinařství a sklepnictví, jako je Gancia, Cinzano nebo Bolla.

Stejně jako ve Francii bylo i v Itálii slibně se rozvíjející vinařství počátkem 20. století ochromeno škodami napáchanými mšičkou révokazem a rovněž obě světové války měly svůj podíl na zpomalení vývoje. V těžkých dobách po druhé světové válce se pak ve vinařství prosadil přístup, který vedl k zakládání vysoce produktivních vinic a k volbě těch nejvýnosnějších odrůd vinné révy namísto nejlepších. Tento vývoj byl navíc podporován francouzským vinařským průmyslem, který po ztrátě dodávek z někdejší kolonie Alžírska kompenzoval zvýšenou poptávku po vínech scelováním italských vín s vlastními stolními víny.

Poválečná tendence k enormní spotřebě vína se počíná měnit začátkem 60. let 20. století. Spotřeba na osobu klesla u Italů z původních 110 litrů na méně než 60 litrů ročně. Souběžně s tím se ve vinařství uskutečnila radikální přeměna směrem k vyšší kvalitě. I tentokrát začal rozkvět v Toskánsku, kde vznikla zcela nová kategorie vín: tzv. super stolní vína (Super Toscana) z doposud málo rozšířených francouzských odrůd Cabernet Sauvignon, Merlot, Chardonnay nebo Syrah, školená většinou v malých sudech (barrique). Nové generace vinařů a sklepmistrů se v 70.a 80.letech orientovaly na Francii a Nový svět a pokusily se získané poznatky uplatnit ve vlastní zemi. Krátce nato, ale neméně radikálně se v Piemontu prosadily nové způsoby vinifikace u vín Barolo a Barbera, které měly intenzivnější barvou a výraznějšími ovocnými tóny uspokojit náročnou chuť mezinárodního trhu. Tento vývoj se nejprve dotkl především práce ve sklepě, v 90. letech se pak těžiště snah přesunulo do vinohradů. Staré vinice,dávno neodpovídající nárokům dnešní doby byly vyklučeny a nahrazeny moderními, kvalitními systémy vedení révy. Současně byl zákon o vinařství alespoň částečně přizpůsoben novým skutečnostem a požadavkům mezinárodních trhů. Nově vznikla kategorie stolních vín se zeměpisným označením původu (indicazione geografica tipica, IGT) a celá řada původních stolních vín mohla být na základě změřených výrobních předpisů uváděna na trh jako vína jakostní s kontrolovaným a úředně označením původu (Denominazione di Controllata/e Garantita, DOC/DOCG). Nakonec se italští vinaři pustili do práce na tom, aby byl nesmírný, ale doposud zdaleka nevyužitý potenciál tuzemských odrůd doceněn a aby se učinily první kroky na cestě ke zlepšení současného stavu. Je to rovněž veliká výzva a šance pro budoucnost, v níž by mohlo opět odzvonit módě "mezinárodních" odrůd révy vinné a spotřebitel by si mohl znovu připomenout zvláštnosti jednotlivých vinařských zemí a charakteristické zvláštnosti jejich vín.

Klasifikace italských vín

Zákon na ochranu kontrolovaných označení původu vznikl až v r. 1963 a platí ve svých základních rysech dodnes. Rozdělil výrobu vína v souladu s evropskou normou do dvou tříd: stolní vína (vini di tavola) a jakostní známková vína neboli vína DOC (Denominazione di origine controlatta), která od této chvíle podléhala přesným ustanovením, pokud jde o odrůdové složení, původ hroznů, ale i přípravu vína a jeho další vývoj. Spolu s toskánským bílým vínem Vernaccia di San Gimignano byl tři roky po schválení zákona vypracován výrobní statut první oblasti DOC. V následujících desetiletích vzniklo více než tři sta dalších takových oblastí s označením DOC. Pro italský vinařský průmysl měly nezastupitelnou úlohu při dobývání mezinárodních trhů.
Se vzrůstajícím počtem oblastí s označením DOC však narůstala kritika nedostačujících možností pro rozlišování kvality mezi jednotlivými označeními původu. Vysoce hodnotné apelace se dostaly na úroveň nejjednodušších masově vyráběných vín, zatímco na trhu se dávno vytvořily i cenově výrazné rozdíly.
Počátkem 80. let byl proto stanoven další stupeň na špici pyramidy kvality, tzv. kontrolovaná a garantovaná známková jakostní vína (Denominazione di Origine Controllata e Garantita, DOCG). Pro tato vína platily přísnější výrobní předpisy, nižší maximální výnosy a delší doba vyzrávání. Mezi takovýmito zušlechťovanými víny byla i některá z nejlepších a nejprestižnějších vín v Itálii, jako Barolo, Barbaresco, Brunello di Montalcino, Chianti či Nobile di Montepulciano. Přijetím problematických provincií, jako byly Albana di Romagna, Asti Spumante nebo zmíněná Vernaccia di San Gimignano, však byla zmařena i tato šance vybudovat opravdovou hierarchii kvality podle francouzského vzoru. K tomu se přidala také skutečnost, že výrobní předpisy spolu s byrokratickou pečlivost byly mnoha špičkovými vinaři brzy vnímány nikoli jako smysluplný nástroj, ale jako pouhý svazující korzet. Vinaři naklonění inovacím museli zjisti, že jejich snahy o vylepšení vín, ať již pozměněných odrůdovým složením, novými nápady ve sklepní technice nebo školením vína, nejsou slučitelné s přespříliš precizními ustanoveními jakýchkoli výrobních statutů. Kdo chtěl lisovat Chianti Classico čistě z hroznů odrůdy Sangiovese namísto obvyklé kombinace hroznů modrých a bílých odrůd, porušoval zákon stejně jako ten, kdo by školil Barolo nebo Brunello v menších, nových dřevěných sudech nebo chtěl zpracovávat některé z domácích odrůd z Friuli.
A přece si italští vinaři dokázali poradit. Nová vína byla deklarována jednoduše jako vína stolní, přičemž se velkoryse odhlíželo od toho, že pak například nebylo dovoleno uvádět na etiketách ročník. Díky vynikající kvalitě a obratnému způsobu uvedení na trh však vinaři dosáhli cen, vedle nichž velká část známkových jakostních vín s kontrolovaným označením původu vypadala zdánlivě jako levná vína určená pro masovou konzumaci. Zákonodárce, který nemohl mít žádný zájem na tom, aby jeho pracně sestavená hierarchie kvality, v níž měla stolní vína své místo až na spodní příčce, tak kvůli vynalézavým vinařům přepracoval v 90. letech zákon. Celá řada ustanovení o DOC a DOCG byla zformulována s větší tolerancí, nesmyslně dlouhé doby uložení v sudu byly zkráceny. A tak pod označením Vini da tavola con indicazione geografica, známějším jako Indicazione geografica tipica (Igt), mohlo být uváděno mnoho super stolních vín s oficiálním označením původu a uvedením ročníku, zatímco ostatní byla nyní schválena dokonce v rámci ustanovení o DOC.

Nová hierarchie předpokládá čtyři stupně:

- stolní vína (vini da tavola) bez přesného zeměpisného vyznačení původu a ročníku
- vína Igt (Indicazione geografica topiva) s údaji o vinařské oblasti, odrůdě, zvláštních druzích vín a ročníku
- vína DOC (Denominazione di Origine Controllata)
- vína DOCG (Denominazione di Origine Controllata e Garantita) s různými přívlastky: Riserva (delší zrání v sudu), Superiore (týka se obsahu alkoholu, popř. maximálního výnosu), Classico (vína z historického centra vinařské oblasti), Vigna/Vigneto, následováno jménem odpovídající lokality


Lambrusco
Název Lambrusco je odvozen od latinského lambrusca (divoký) a odrůda ho dostala proto, že rostla planě a hojně v dobách před založením Říma. Během staletí tato odrůda zdomácněla pod názvem Lambrusco Vinifera, zbavila se své plané vlastnosti, stala se jemnější, více citlivou a fialkově vonící odrůdou, která vytváří půvabná vína s lahodnou, žízeň zahánějící chutí. Lambrusco pochází z kraje Emilia Romagna, přesněji mezi městy Modena, Parma A Reggio Emilia, kde se rozprostírá na kopcovitých svazích podél řeky Pád. V roce 1961 byla oblast kolem Modeny a v roce 1972 i Reggio Emilia oficiálně uznána jako oblast s označením původu DOC. Mezi odrůdy, které do této kategorie patří jsou: Lambrusco Grasparossa di Castelvetro, Lambrusco di Sorbara, Lambrusco Salamino a Lambrusco Reggiano.

Marsala
Marsala je sicilské likérové víno. Prokvašený mošt (odrůdy Grillo, Cataratto, Inzolia, Damaschino) se fortifikuje vinným destilátem, podle potřeby zahuštěným moštem. Vyrábí se v suché i sladké formě. Za svou popularitu vděčí Angličanům, velkým ctitelům vín jako jsou Portské, Madeira a Jerez. Úžasný likér vyráběný v oblasti Marsaly ochutnali při náhodné zastávce v tomto městě, dříve nesoucím název Lilybaeum a zůstali ohromeni. Angličané použili již známé techniky výroby jiných likérových vín a uvedli na trh novou specialitu - tím začal dobrodružný příběh Marsaly ve světě.

Grappa
Podobně jako u cognacu je i tento destilát a italská specialita pojmenovaná podle místa původu – městečka Grappa. Vyrábí se destilací čerstvých matolin (vylisovaných hroznů), zbylých při výrobě vína. Typ použitých hroznů má velký vliv na charakter destilátu a tak vzniká celá škála různých druhů grappy (odrůdová, barrique).

uživatelský obsah - vždy jako poslední článek

slider slider slider

To nejlepší víno

Je takové víno, které Vám chutná a ne takové, které někdo vychvaluje.

To nejlepší víno

Je víno, které jste právě dopili a už nejde sehnat.

To nejlepší víno

 Je víno, které pijete s přáteli ve chvílích pohody.